Hlavní postava: Humbert Broukal. Čas: červnové nedělní dopoledne. Místo: sluncem zalitý obývací pokoj. Rekvizity: stará, karamelově pruhovaná pohovka, časopisy, gramofon, mexická veteš (zesnulý pan Harold E. Haze, budiž tomu dobrému muži země lehká, zplodil mého miláčka při odpolední siestě v modře vylíčeném pokoji na svatební cestě do Vera Gruz, a památky na ni, včetně Dolores, byly roztroušeny po celém domě). Toho dne měla na sobě hezké šaty s tištěným vzorem, které jsem na ní už jednou viděl - růžové s kostičkami ve starorůžové, rozšířené v sukni, přiléhavé v těle, s krátkými rukávy, a abych dokončil barevnou kombinaci, měla nalíčené rty a v schlíplých rukou držela nádherné, banální, rajsky červené jablko. Soudě však podle obutí, do kostela namířeno neměla. A její bílá nedělní kabelka se válela vedle gramofonu. Srdce se mi málem rozskočilo, když se posadila na pohovku vedle mě (chladivá sukně se jí vzdula a pomalu klesala) a pohrávala si s lesklým plodem. Vyhodila ho vysoko do slunečního oparu a opět ho chytila - ozvalo se duté naleštěné plesk.
Humbert jablko zachytil. "Vraťte mi ho," žadonila a nastavila mramorovou červeň svých dlaní. Podal jsem jí jonatán. Popadla ho a zakousla se do něj, a mé srdce tálo jako sníh pod tenkou karmínovou kůží, a ona s opičí mrštností, tak typickou pro tuhle americkou nymfičku, chňapla po časopise, který jsem mechanicky otevřel a nedržel dost pevně (škoda že žádný film nezaznamenal ten prapodivný obrazec, monogramické propojení našich simultánních či částečně se kryjících pohybů). Hbitě, neztrácejíc takřka čas znetvořeným jablkem v ruce, prolétla Lo divoce stránkami a hledala něco, co chtěla Humbertovi ukázat. Konečně to našla. Předstíral jsem zájem a naklonil jsem se k ní hlavou tak blízko, že se její vlasy dotkly mého spánku a její ruka se mi lehce otřela o obličej, jak si zápěstím otírala rty. Pro třpytivou mlhu, skrze niž jsem mžoural na obrázek, jsem na něj hned nereagoval, a její nahá kolena o sebe netrpělivě drhla a narážela. Z oparu se vynořil nějaký surrealistický malíř, odpočívající naznak na pláži, a vedle něho, ve stejné poloze, sádrová kopie Venuše Milóské, napůl zahrabaná v písku. Nadpis hlásal: fotografie týdne. Bleskurychle jsem jí tu obscénnost zabavil. Vzápětí, v předstírané snaze dostat ho zpátky, se na mě vrhla. Chytil jsem ji za útlé kostnaté zápěstí. Časopis sjel na zem jak vyděšená slípka. Vykroutila se mi, otráveně se odvrátila a natáhla se v pravém rohu pohovky. Potom, jako by se nechumelilo, si ta nestoudná děvenka natáhla nohy přes můj klín.
To už jsem dospěl do takového stavu vzrušení, který hraničil se šílenstvím - jenomže já byl mimoto šíleně prohnaný. Seděl jsem na pohovce a řadou kradmých pohybů se mi povedlo nasměrovat svou maskovanou žádost k jejím nic netušícím nohám. Nebylo snadné odpoutat pozornost té malé, zatímco jsem prováděl tajuplné přípravy, bezpodmínečně nutné pro úspěch celé akce! Mluvil jsem o překot, nestačil jsem svému vlastnímu dechu, doháněl jsem ho, předstíral jsem náhlou bolest zubů, abych ospravedlnil odmlky ve svém plácání - a celou tu dobu jsem nespouštěl maniakální vnitřní zření ze svého vzdáleného planoucího cíle, opatrně jsem zvyšoval kouzelné tření, které v iluzorním, ne-li faktickém smyslu odstraňovalo fyzicky neodstranitelné, zato však psychologicky velmi křehké vnitřní uspořádání rozhraní látek (pyžamo a šaty) mezi tíhou dvou opálených nohou, ležících křížem krážem přes můj klín, a skrytým nádorem nevýslovné touhy.

***

Ocitl jsem se nad trýzněmi výsměchu, za hranicemi možné odplaty. Ve svém serailu postaveném vlastníma rukama jsem byl sálajícím a statným Turkem, jenž s rozvahou, plně si vědom své svobody, oddaluje okamžik skutečné slasti s nejmladší a nejkřehčí ze svých otrokyní. Zavěšen nad okrajem té děsivé propasti (jedná se o docela libou fyziologickou rovnováhu, srovnatelnou s určitými technikami v umění) jsem namátkou opakoval slova po ní - barmani, světelná, kouzelná, má karmen, ahmen, ahahamen - jako když někdo mluví a směje se ze sna, zatímco moje šťastná ruka šplhala po její sluncem zalité noze tak daleko, jak stín slušnosti dovoloval. Včera vrazila do těžké skříně v předsíni a - "Koukej, koukej!" s námahou jsem ze sebe vyrazil, "Koukej, co sis udělala, no tak se podívej!" - protože vám měla, přísahám, duhovou podlitinu na líbezném nymfíčkovském stehně, které moje velká chlupatá ruka masírovala a pozvolna rozevírala - a jelikož měla lehounké spodní kalhotky, zdálo se, že nic nemůže stát v cestě mému silnému palci, aby dosáhl horké úžlabinky v jejích slabinách - jen tak, jak byste asi lechtali a hladili chichotající se děcko, zrovna tak, a vtom: "Ale vždyť to vůbec nic není!" vykřikla s náhlým ostnem v hlase, svíjela se, cukala, zvrátila hlavu dozadu, a má sténající ústa, pánové porotci, se takřka dotýkala jejího holého krku, když jsem o její levou půlku vymačkal poslední záchvěv té nejdelší extáze, jakou kdy člověk nebo netvor poznal.