Nabokův román
14. 9. 2007
Lolita otevřela téma, jež se sice do jisté míry tolerovalo, ale bylo nepsaným zákonem nemluvit o něm nahlas. Vladimír Nabokov si uvědomoval závažnost své průkopnické literární práce, ale zvládl ji s obdivuhodným nadhledem, ve kterém s lehkou ironií balancoval na hraně milostného románu a zpovědi neopětovaně zamilovaného, který se navenek obhajoval racionalistickými úvahami a freudovskou psychoanalýzou, ale ve skutečnosti vše hodnotil jen dle svého egoismu. Milostnou touhu po malých „nymfičkách“ Nabokov popisuje do takových podrobností, že je velmi snadné se nechat strhnout do citového i milostného traumatu, jež hlavní hrdina Humbert Humbert, prožíval, ale ve čtenáři se jistě navozuje tichá otázka, nakolik byly jeho prožitky skutečné.
Nabokov si velmi dobře uvědomoval možnou spojitost Lolity s vlastní osobností a celý román je krom velmi jasných náznaků prost jakýkoliv pornografických popisů a sexuální rovina se plně nese v psychologické oblasti. Kniha je psána jako osobní zpověď, která neměla ve smyslu obhájit zničený život Dolly Hazeové - Humbert kontroloval svou touhu s velkým nadhledem a jasně si uvědomoval následky, které jemu i své Lolitě jednostranný milostný vztah přinese. Hájil se láskou, kterou k Lolitě cítil, která mu nedovolovala udělat cokoliv jinak, a zároveň si byl plně vědom, jak on sám je jí odporný.
Ale velké dílo není postaveno jen na šokujícím námětu. Naopak. Nejhlubší podstata Lolity leží mimo všechny lolitky, kterou jsou sice předmětem touhy i smyslem života, ale je skryta v analýze Humbertovy osobnosti a jejím vývoji od mladické a fyzicky lásky k Annabel ve svých třinácti letech až po majetnickou posedlost Lolitou.
Humbert trpěl touhou, kterou pro svou vnitřní obhajobu nazýval láskou, ale láskou bez vlastních citů, která se musela kupovat zvyšujícími se částkami. Láska jež přinášela stále méně uspokojení a budila majetnickou nenávist, žárlivost ke každému s mužským pohlavím a ať už mu bylo jedenáct či jednasedmdesát Humbert viděl jen všeobecnou chtivou žádost, jež plynula z každého sebemenšího kousku voňavého těla své nedobrovolné svěřenkyně. Jeden rok, který měl být vyvrcholením dosavadního Humbertova života se mu ve skutečnosti stal peklem. Chtěl Lolitu vlastnit jako věc, krásnou panenku na hraní a svým si rozumem si dokázal částečně uvědomovat svou posedlost, částečně si uvědomoval i své sobectví, ale trpěl absolutním nedostatkem empatie ke druhým. Pro dosažení svého cíle byl rozhodnut zabíjet bez sebemenšího náznaku lítosti a proto nebyla jeho sexuální porucha ani tak způsobena přitažlivostí k malým holčičkám, jako absencí citu, se kterým by dokázal rozlišovat mezi majetnickou posedlostí vlastnit a věznit a mezi milovat a dát svobodu. V této volbě byly lolitky jako napůl dospělé děti, jež se ještě dají ovládat metodou cukru a vydírání, logickým vyústěním.
Nebýt Lolitina útěku, opakovala by jen osud bývalé Humbertovy manželky - po pár letech uspokojení by se stala přítěží, od které se předpokládá absolutní poslušnost a absence jakéhokoliv projevu vlastní osobnosti, ale takto se ještě několik let Humbert snažil svou Lolitu vypátrat - ne snad pro touhu k ní, ale jen proto aby nalezl a zničil toho, kdo mu jeho nejoblíbenější hračku ukradl a nakonec mohl cynicky konstatoval, že on zničil tvou lásku a já tvůj život.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář