ŠÍLENSTVÍ
Co se stane, zamiluje-li se čtyřicetiletý muž do čtrnáctileté dívky? Zblázní se...
Nabokovova hořká návštěva v srdci zoufale milujícího muže byla již jednou zfilmována - a to Stanley Kubrickem, jehož film byl stejně skandální, jako Nabokovovův román. Andrian Lyne, který je podepsán pod novým filmovým přepisem dráždivé Lolity, se se skandální pověstí díla svého předchůdce elegantně vyrovnal. Nová Lolita je skandální jen tématem, nikoli zpracováním. A přece je výborná...
Stárnoucí intelektuál, profesro Humbert, přichází do Ameriky, kde získává místo jako vysokoškolský učitel, a nachází v mladičké dceři své domácí osudovou lásku. Na první pohled dívce propadá, a jen proto, aby jí mohl zůstat nablízku, bere si její matku za manželku. Poté, co ta ovšem zemře, překonává Humbert magickou hranici rozechvělého zbožňování a začíná se čtrnáctiletou dívkou, Lolitou, vášnivý vztah, ve kterém ztrácí nejen srdce, ale i hrdost, samu Lolitu, svobodu a nakonec i život.
Stručně nastíněný děj jen chabě naznačí, oč jde. Těžko se vysvětluje něco víc - vždyť Nabokov k tomu potřeboval celou knihu... Víte, jak se chová zoufale zamilovaný muž? Víte, jak se sebou nechá takový muž orat? Tušíte, jak strašlivé je jeho zoufalství, když mu láska utíká mezi roztřesenými prsty k jiné rozkoši, k temné zkaženosti? Máte ponětí, kolik síly vynakládá - a zbytečně... - takový muž, aby si udržel nadhled a ironii? Právě na tyto otázky Lolita odpovídá...
Adrian Lyne vypráví Nabokovovův příběh vtipně a hořce, "sladkokysele". On sám si - narozdíl od hlavního hrdiny - nadhled dokáže udržet. Divák je na tom už hůř... Přiznám se, že jsem ještě neviděl tak erotický film - erotický v pocitech a obrazech, nikoli v nahotě. Když se okouzlující Lo Hazeová, Lolita (Dominique Swainová), ukázala poprvé na plátně, půl kina se cítilo jako banda podezřelých pedofilů... Jak jen může být tak mladičká dívka tak přitažlivá? A přesně tam nás chtěl Nabokov i Lyne mít.
Film stojí na skvělém výkonu Jeremy Ironse, na Lyneově práci s představitelkou Lolity Swainovou (vpodstatě "nevinné pohledy" na spící Lolitu, která je obvinuta lehkým prostěradlem, braly dech nejen nebohému milujícímu Humbertovi...) a na zajímavé kameře, která si velmi hezky hrála s makrodetaily, pomocí kterých dokázala bezvadně nastínit mnohdy až šíleně absurdní atmosféru podivného vztahu a následné bouře.
"Irons především!" - to bylo mé heslo, když jsem šel do kina. A Irons naštěstí nezklamal. Právě jeho herectví patrně umožnilo filmu odpoutat se od "především sexuálního rozměru díla", který byl během reralizace filmu v USA a priory očekáván. Irons je jemný a přesvědčivý - jeho slabý intelektuál, zmítaný smrští citů a slepý vůči čemukoli, je přesvědčivý, není plochý. A tak Lolita získává síle - klíčová ve filmu není ona skrytá erotika, poněvadž ta jen zvýrazňuje emoční proměny hlavního hrdiny. A jde-li více o hrdinu, než o erotiku, pak jsem rád.
Přiznávám, že jsem se nechal unést. A byl to skvělý úlet - jak snadné bylo vcítit se do hlavního hrdiny! Jak těžké pak bylo vidět jeho slabost a Lolitinu démonickou převahu! Jak děsné bylo vychutnat si poslední absurdní scénu, v níž Irons naprosto komiksově vraždí svého úchylného "soka", jenž ho "připravil" o dívku, která jej ovšem nikdy nemilovala!
O dobrém filmu, o dobrém příběhu musím přemýšlet ještě dlouho poté, co odejdu z kina. Toto rozhodně byl dobrý příběh - nemohl jsem usnout do třetí hodiny ranní... Jen zkuste srovnávat se svým životem! Možná také nebudete spát...:))
Lolita, režie Adrian Lyne, scénář Stephen Schiff, podle námětu V. Nabokova, USA, 1997